19. února, 2024 Radek Ocelák
Účastníci Výročního pochodu Moravanů, pořádaného 25. září 2010 Moravskou národní obcí, se shromáždili v brněnských Denisových sadech. Foto: Wikimedia Commons/Kirk
Začnete-li se zajímat o minulost české politiky a nepatříte-li přitom zrovna k pamětníkům, dost možná vás překvapí, kdo byl třetí nejúspěšnější stranou prvních svobodných voleb roku 1990. Po dominantním Občanském fóru a komunistech, bojujících o politické přežití, to totiž nebyli sociální demokraté, lidovci, republikáni, zelení, občanští demokraté ani žádný ze zárodků později etablovaných stran. Bylo to Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko (HSD-SMS) s jediným ústředním programovým bodem: obnovou samosprávné Moravy v rámci federace nebo nového spolkového uspořádání.
V červnu 1990 se ve skutečnosti konaly zároveň troje volby: do obou komor Federálního shromáždění a do České národní rady (ČNR), tedy jednokomorového parlamentu české části federace. S marketingově úspěšným heslem „Alespoň jeden hlas Moravě!“ v nich moravisté pobrali v obou tehdejších moravských krajích mezi 15 a 25 procenty hlasů. Celorepublikově z toho v těchto trojích volbách bylo od osmi do deseti procent. Stačilo to na třetí místo ve Sněmovně národů a ČNR, a dokonce i na účast v republikové vládě Petra Pitharta. Nebo spíš na jejím okraji, s jediným vlastním ministrem a bez reálného vlivu na rozhodování kabinetu. Na federální úrovni zůstali moravisté v opozici.
Pod vedením charismatického řečníka Boleslava Bárty moravisté požadovali znovuzřízení samosprávné Moravskoslezské země. Ta existovala uvnitř Československa do konce roku 1948 – s oporou v tisícileté tradici, i když po řadě správních změn (včetně sloučení Moravy s českým Slezskem roku 1928). Podle Pithartova pozdějšího podání moravistické hnutí sesbíralo kromě demokratizačních hlasů i mnoho těch protestních a postkomunistických a v národní vládě působilo chaoticky. Bylo to v době, kdy členění na historické země představovalo jednu z možných budoucností federace, moravisté ale v zájmu svého cíle nedokázali navazovat pragmatická spojenectví. Zejména slovenská strana prý nechtěla připustit, aby „pouze“ historická a folklorní Morava byla státoprávně postavena na roveň Slovákům jakožto národu.
Boleslav Bárta zemřel uprostřed politických jednání v květnu 1991 a zbytky moravistů jej dodnes uctívají jako ikonu, mučedníka moravské věci. Už pod jeho rukama se ovšem hnutí začalo štěpit, nenašlo pak již sjednotitele a pomalu zmizelo ze scény. Jeho dobové působení detailně popsala ve své knize Analýza vývoje a činnosti moravistických politických subjektů v letech 1989–2005 Pavlína Springerová. Otázka střední samosprávné úrovně mezi státem a obcemi dostala s koncem tisíciletí odpověď v podobě dnešních krajů – narychlo dohadovaných, leckde arbitrárních a nerespektujících staré zemské hranice. I k tomu viz Pithartovy vzpomínky v knize Po devětaosmdesátém.
Dnes, v čase víceméně stabilního stranického systému, asi trochu ztrácíme představivost v tom, co všechno by mohlo být jinak. Začátkem devadesátých let nemusela být moravská karta, inherentně spjatá s odporem vůči pragocentrismu, ve velké politice vynesena naposled. Zatím ale toto téma spí. Moravské hnutí je dnes rozštěpeno do dvou okrajových politických subjektů. Větší z nich, Moravané, koketuje s putinismem.
Příčetnější, avšak poněkud skomírající Moravské zemské hnutí (MZH) se orientuje na Západ: Brusel a Evropu regionů chápe jako nejreálnější možnou protiváhu pražského státního centralismu. Je dokonce členskou stranou regionalistické aliance EFA, kterou u nás jinak známe hlavně z názvu europarlamentní frakce Greens/EFA. Někdejší maximalistické cíle moravismu zredukovalo MZH na požadavek reformy krajského zřízení tak, aby kraje respektovaly starou zemskou hranici. Poměrně snadno tedy může hledat spojence: po nápravě největších neduhů novodobého členění na čtrnáct krajů nevolají zdaleka jen moravisté. Mluví se o budoucnosti malých krajů, v prvé řadě Karlovarského, a jakákoli reforma by jistě znamenala i novou debatu o spádovosti hraničních mikroregionů, například Rýmařovska.
Není asi náhoda, že při vší své slabosti má MZH nejsilnější základnu v Dačicích, moravském městě ležícím dnes v Jihočeském kraji.
Věnováno Jánu Kadlecovi (1949–2021).
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025